Hobiti jsou malý a veselý národ. Dříve byli početnější než dnes. Velmi dobře slyší a mají bystrý zrak. Neradi spěchají, nicméňe jsou hbití a obratní.

Jsou to malí lidičkové, ještě menší než trpaslíci. Měří od dvou do čtyř stop. Mají obtloustlé břicho a krátké nohy, kulatý a živý obličej, uši lehce zašpičatělé. Vlasy mají krátké, kudrnaté, povětšinou hnědé. Nohy mají od kotníků pokryté hnědou srstí, podobnou vlasům.

Oblékají se do jasných barev, z nichž mají nejoblíbenější žlutou a zelenou. Boty nosili zřídka.

Rádi pili a jedli. Měli stále veselou povahu. Byli přívětiví, společenští.

Jejich původ je zastřen notnou dávkou tajemství. Je patrné, že byli více než blízkými příbuznými lidí. Mluvili dokonce stejným jazykem jako lidé. Dalo by se říci, že byli určitý druh lidí. Měli jiné než lidské schopnosti a bez výjimky rádi a neradi stejné věci jako lidé. (Jeremius: Rasa půlčíků (hobitů) povstala na Východě zhruba tak ve stejné době jako lidé - tehdy, když na povrch Světa dopadl paprsek ohně Arien, zvaného též Slunce.)

Mezi hobity a námi byly však menší rozdíly. Některé bych zde chtěl jmenovat. Povětšinou nebydleli v domech, ale v tunelech a norách. Nebo si vymysleli vlastní kalendář a nezávisle na ostatních používali vlastní "Krajový letopočet" (k. l.). K hobitům se vztahovala ještě jedna zvláštnost, měli ze zvyku nasávat a vdechovat skrz trubice z hlíny či dřeva (dýmky) kouř hořících listů byliny, kterou nazývali dýmkové koření, listí (dýmkové koření bylo pravděpodobně tabák).

Sami se dokonce dělili na tři rozdílné odrůdy: Chluponozi, Plavíni a Statové.